Chata u Komárka

O suché Rudné

a jejím okolí

Nabízíme celoročně k pronájmu chatu 3+1 (8 lůžek) v Suché Rudné. Naleznete ji v klidné rekreační oblasti na severní Moravě v chráněné krajinné oblasti Jeseníky (cca 7 km od lázní Karlova Studánka, 15 km od Bruntálu, 10 km od Malé Morávky, 15 km od Vrbna pod Pradědem). V zimním období si zde užijí milovníci zimních sportů a v letním období jsou zde výborné podmínky pro turistiku a cykloturistiku. Na své si přijdou milovníci památek a historie, houbaři, …

Historie obce

Popis dějin Suché rudné od 14 století až po současnost

Poprvé se připomíná roku 1405. Název obce je odvozován od slova seifen. Z toho vznikl český název zeif-ruda.

Nejstarší historie je zpracována zdejším učitelem Rudolfem Schönem, který ji zapsal do zdejší kroniky v roce 1928. (1)

Přesto zpráv není mnoho. Uvádí, že severozápadně od obce bylo naleziště věcí (jakých?) z doby třicetileté války. Z této doby byl na rozhraní katastrů obcí Suchá Rudná a Stará Voda postaven sloup na památku zastřeleného švédského vojáka.

Pramen KYSELKA

Vydatný pramen železité kyselky naleznete v lese pár stovek metrů od chaty.

Minerální voda se podobá kyselkám v Karlově Studánce, je však chudší na obsah CO2. O kyselce u Suché Rudné se zmiňuje prof. CRANZ již v roce 1773. Píše, že: „pramení v údolí uprostřed hor s takovou silou a šuměním, jakoby byla hnána větrem. Studánka byla tehdy vyzděna a kryta, na dně byla nahromaděna hnědá a žlutá sraženina. Vodou perlily četné bublinky a při ochutnání zanechávala v ústech štiplavý pocit. Mnozí, kteří se jí napili ve větším množství, byli na hodinu až dvě jakoby omámeni. Doporučuje se při trudomyslnosti, srdeční vadě a nemocích sleziny. Šest sáhů dále, píše se, je druhá studánka, která není kryta, pramen vyráží ještě s větším hlukem a šuměním a nalijeme-li vodu do odlivky, perlí tak silně, jakoby kvasila. Odparek je 32g na 1l. Voda obsahuje větší množství chloridu sodného. Je po ní hlad, upravuje stolici, léčí kýlu, používá se při plynatosti, vodnatelnosti, zahlenění hrtanu i k sedacím koupelím.“ Je tedy zřejmé, že tyto kyselky zde byly již před 180 lety a jejich prameny byly daleko intensivnější než jsou dnes a byly takto okolním obyvatelstvem vyhledávány a používány k léčení dříve než v Karlově Studánce. 

(zdroj:Rudolf Jirkovský, 1953) 

 

Pomník obětem 1. sv. války

Kamenosochařské dílo zhotovené v roce 1922 sochařem Josefem Obethem.

Toto kamenosochařské dílo bylo zhotoveno v roce 1922 v ateliéru slezského akademického sochaře Josefa Obetha ve Velké Kraši u Vidnavy. Pomník ze světlé slezské žuly sochař ztvárnil do podoby tlapatého kříže s věncem dubových ratolestí. Ramena kříže podepírají na obou stranách andílci. Do prodloužené spodní části kříže (nohy) byla vepsána jména padlých, která jsou už bohužel špatně čitelná.

Pomník obětem 1. sv. války Tlapatý kříž jako osobní symbol vojenské statečnosti a dubový věnec jako symbol vojenské slávy a cti založil v roce 1813 pruský král Friedrich Wilhelm III ve Vratislavi (dnes polská Wroclaw) při příležitosti osvobozovacích bojů proti Napoleonovi. Kříž jako vyznamenání byl vždy obnoven na počátku obou světových válek, čili v letech 1914 a 1939. Mohl být udělen každému vojákovi bez ohledu na hodnost a postavení. Proto je velice ceněn jako výraz demokratického principu. Jeho tvar se stal obecným symbolem pro vojenskou statečnost v Německu. V období první Československé republiky vydal Zemský úřad pro podporu řemesel v roce 1922 výzvu, kterou žádal obce k nahlášení úmyslu zbudovat tyto válečné pomníky. Tím také zprostředkoval kontakt s vybranými kamenickými dílnami anebo sochařskými ateliéry. Z jesenické oblasti v té době již vynikali sochaři jako Josef Obeth a Engelbert Kaps*, jejichž památníky vznikaly v německy mluvících oblastech celého Slezska a Moravy, zatímco v českých obcích šlo například o pomníky sochaře Vojtěcha Suchardy z Nové Paky.

Josef Obeth i Engelbert Kaps absolvovali Zemskou kamenickou školu pro zpracování mramoru v Supíkovicích a poté Akademii výtvarných umění ve Vídni. Po ukončení vídeňské akademie (Obeth 1898, Kaps 1914) se oba umělci rozhodli vrátit do svého rodného kraje – podhůří Jeseníků, kde působili až do odsunu v roce 1945. 

Marian Čep, Městské muzeum Zlaté Hory